• WebDialog.cz

Existuje neliberální demokracie?

Petru Pithartovi k osmdesátinám


Během návštěvy německé kancléřky Angely Merkelové v Maďarsku v únoru 2015 došlo

k jakési malé politologické disputaci mezi ní a maďarským premiérem Viktorem Orbánem.

Na otázku týkající se Orbánova výroku, že by chtěl pro Maďarsko „neliberální demokracii“,

Merkelová odpověděla, že neumí interpretovat slovo „neliberální“ ve spojitosti s demokracií.

Viktor Orbán kontroval, že demokracie nemusí být nevyhnutelně liberální a pokud by někdo

tvrdil, že demokracie liberální musí být, pak by se dožadoval nepřípustných privilegií pro

jeden ideový systém. Zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států v roce 2016 pak

Orbán dokonce přivítal slovy „Liberální nedemokracie skončila“. Tím nejenom odmítl nutné

spojení mezi termíny „liberální“ a „demokracie“, ale dokonce spojil termín „liberální“ s

„nedemokracií“.


Krátká výměna názorů mezi německou kancléřkou a maďarským premiérem se dotkla

neuralgického bodu, který představuje nejenom mimořádně důležitý problém v debatách

politických teoretiků, ale který – jak zřetelně ukazují osoby a kontext – se životně týká

společností a států současné Evropy. Tento neuralgický bod je zároveň osudovým rozcestím,

na němž dnes stojí (nejenom) státy Evropy, zejména bývalého východního bloku, a na němž

rozhodují o svém budoucím směřování a možná i o budoucnosti demokracie jako takové.


Liberální versus neliberální demokracie: Ústavní liberalismus


Viktor Orbán by se paradoxně mohl opřít o významného zastánce liberální demokracie, jímž

je Fareed Zakaria. Ten ve své knize Budoucnost svobody, 1 jejíž české vydání opatřil krátkou

předmluvou Petr Pithart, 2 rozlišuje mezi demokracií bez přívlastků, tj. demokracií

redukovanou na svobodné volby, na jedné straně, a „liberální demokracií“ na straně druhé.

„Liberální demokracie“ podle Zakarii představuje politický řád, jehož nezbytnou součástí jsou

nejenom svobodné volby, ale také obecně respektovaná ústava, dělba moci, právní stát,

základní svobody a práva či nezávislá média. Tyto pilíře liberální demokracie označuje

souhrnným názvem „ústavní liberalismus“. 3 Právě Zakaria ovšem také užívá termínu

„neliberální demokracie“. 4 „Neliberální“ jsou podle něj takové demokracie, kde se sice konají

více či méně svobodné volby, ale neuplatňují se v nich – nebo se uplatňují jen ve velmi

omezené míře – vymoženosti ústavního liberalismu. Pouze demokratický systém, jehož

pevnou součástí jsou pilíře ústavního liberalismu, je podle něj s to zajistit svým občanům

skutečnou svobodu. Demokracie a svoboda však nespadají vjedno, a demokracie proto také

nemusí vždy kráčet ruku v ruce se svobodou. 5


Podle Zakarii základní dělítko dnes leží právě mezi liberální demokracií, která kromě

institutu svobodných voleb spočívá na zmíněných pilířích ústavního liberalismu, a tzv.

„neliberální demokracií“. Zdá se tedy, že ačkoli Zakaria je jednoznačným zastáncem liberální

demokracie, dává ve sporu mezi Orbánem a Merkelovou za pravdu spíše Orbánovi v tom, že

připouští existenci neliberální demokracie. Pokud se však hlouběji zamyslíme nad podstatou

demokracie, vnucuje se otázka, která sice vyrůstá ze základního Zakariova náhledu, ale

vzhledem k jeho vlastním rozlišením by se mohla jevit jako „kacířská“: 6 Je demokracie


1 F. Zakaria, Budoucnost svobody, přel. J. Veis, Praha 2004.

2 P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, in: F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 11–15.

3 F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 22.

4 F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 22.

5 F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 26 a 75.


zbavená pilířů ústavního liberalismu vůbec ještě demokracií? Jinak řečeno: Existuje jiná

demokracie než liberální? Není „neliberální demokracie“ spíše contradictio in adiecto, něco

jako pověstný kulatý čtverec? Právě tuto „kacířskou“ otázku bych si chtěl v následujícím

položit.


Demokratické pojetí suverenity


Abychom však na tuto otázku mohli odpovědět, musíme nejprve jasně vymezit pojem

demokracie. Jak známo, existuje celá řada definic demokracie. 7 Pro určení povahy

politického systému obecně je nicméně rozhodující kritérium, kdo je v tomto systému

suverénem, tj. oprávněným nositelem politické moci. Jak připomíná i Zakaria, demokracie je

od časů řeckého historika Herodota definována jako „vláda lidu“ 8 – což je ostatně doslovný

překlad řeckého slova démokratia. Zakaria však poněkud ukvapeně převádí tento výměr na

„proces výběru vlád“. 9 V souladu s tím je pro něj demokracie bez přívlastku „liberální“

v podstatě „volební demokracií“. 10 Název „demokracie“ však původně spíše než k procesu

výběru vlád odkazuje ke specifickému pojmu suverenity, na němž je tato forma vlády

založena, totiž k „suverenitě lidu“. „Vláda lidu“ jinými slovy znamená, že je to lid, kdo je

vlastním a jedině oprávněným zdrojem a nositelem veškeré moci. 11 To negativně vyjádřeno

značí, že suverénem v demokratickém systému není nějaký vůči členům politického

společenství nadřazený vládce či skupina vládců, ani stát jakožto koncentrát moci, který

monopolizuje prostředky legitimního násilí a je nadřazen těm, kteří v něm žijí.


Klíčovou otázkou v této souvislosti samozřejmě je, co nebo kdo se míní slovem „lid“.

Řecký termín démos ve slově démokratia označoval všechny svobodné občany. 12 Také v

moderním demokratickém pojetí „lid“ zahrnuje všechny svobodné a sobě navzájem rovné

občany, jejichž vzájemná interakce a komunikace představuje samu podstatu politického

společenství a jediný legitimní základ a zdroj moci. Podle demokratického chápání se přitom

lidem rozhodně nemyslí nějaká momentální většina. Naopak je jedním z poznávacích (a

varovných) znamení nedemokratických politiků, že se sice často s oblibou zaklínají vůlí

„lidu“ či „národa“, ale „lidem“ implicitně či explicitně míní pouze část občanů, zatímco jinou

část občanů z množiny „lidu“ vylučují. Toto vylučování se projevuje a nezřídka se pro ně

připravuje půda již na rétorické rovině tím, že je část občanů prohlašována např. za „nepřátele

lidu“ či národa, „reakci“, „vlastizrádce“, nebo aspoň „pražskou kavárnu“, tj. vlastně za jakýsi

ne-lid, jemuž je tak více či méně nepokrytě upírán podíl na suverenitě. Odvolání se na vůli

„lidu“ v tomto exkluzivním smyslu je užíváno nejenom jako prostředek k delegitimizaci části

občanů, ale někdy i k legitimizaci utlačování skupin obyvatelstva, které se údajné vůli „lidu“


6 Petr Pithart ve své předmluvě k českému vydání Budoucnosti svobody naproti tomu označuje za „kacířskou“

myšlenku, zda neexistuje jakási „neblahá nepřímá úměra“ mezi šířením demokracie a úbytkem svobody ve

světě. Srv. P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, str. 11. Tento dojem ovšem může vzniknout

pouze za předpokladu, že přijímáme procedurální definici demokracie, která za rozhodující rys demokratického

systému považujeme institut voleb a princip vlády většiny. Jak se ale pokusím ukázat v následujícím, tento

předpoklad je právě problematický. Otázka, kterou kladu, i odpověď, kterou na ni podávám, je tedy „kacířská“

ve dvojím smyslu: nejen vůči představě, že politický systém založený na procesu voleb (ať už ho nazýváme

jakkoli) sám od sebe vede k nastolení svobodné společnosti, ale především vůči „zakariovské ortodoxii“, která

správně vidí nezbytné předpoklady svobody, ale již nedohlíží, že se zároveň jedná o předpoklady rovnosti, jež je

základním principem demokracie. Viz k tomu níže.

7 Srv. k tomu např. Ch. Tilly, Democracy, Cambridge 2007, str. 7, který rozlišuje konstitucionální, substanciální,

procedurální a procesuální definice demokracie.

8 Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 23.

9 Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 23.

10 Srv. P. Pithart, „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“, str. 12.

11 V souladu s tím se také v čl. 2 Ústavy ČR praví, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“.

12 Srv. J. Bleicken, Athénská demokracie, přel. J. Souček, Praha 2002, str. 347–348.


protiví. Takovéto exkluzivní pojetí „lidu“ je ovšem právě hluboce nedemokratické.

Demokratické pojetí lidu je naopak inkluzivní: Podle demokratického pojetí suverenity lidu

jsou všichni občané stejně oprávněným a zároveň jediným oprávněným zdrojem politické

moci.


Princip rovnosti


Jak upozorňuje německý politolog Kurt Lenk, pokud analyzujeme pojem suverenity lidu co

do ideje, narazíme na princip, který je základním principem demokratického systému, totiž na

princip rovnosti. Nejedná se samozřejmě o rovnost v jakémkoli ohledu, či dokonce ve všech

ohledech, ale o rovnost, která je pochopena primárně jako rovnost možnosti podílet se na

utváření politické vůle daného společenství. 13 Rozumí se, že i občané demokratického státu si

v mnoha ohledech zůstávají nerovní, ať už z hlediska schopností, nadání, vzdělání, sociální

nebo ekonomické situace atd. „Zásada rovnosti“, jak základní princip demokracie nazývá

americký politický filosof Robert Dahl, je v demokracii aplikována na způsob vlády, a je tedy

principiálně pochopena jako „zásada vládnutí“. 14 Americký politolog Charles Tilly

zdůrazňuje, že demokracie mohou vzniknout a existovat i v podmínkách značných sociálních

nerovností a kategorických rozdílů. Pro demokracii je nicméně životně důležité, aby se

nerovnosti, které nutně panují v jiných oblastech života, nepřenášely do veřejné oblasti a na

kompetence občanů podílet se na utváření politické vůle. 15 Podle něj odpor občanů

nevyvolává ani tak jakákoli nerovnost sama o sobě, nýbrž právě přenášení nerovností z jedné

oblasti sociálního života (např. ekonomické) do oblastí jiných, a to zejména na potenciál

k výkonu moci a uplatňování politického vlivu. 16


Princip rovnosti se samozřejmě neuplatňuje nějak přirozeně či sám od sebe, nýbrž jeho

uplatnění je civilizačním výkonem. Uskutečňuje se jedině tím, že se lidé vzájemně uznávají

jako sobě rovní. 17 V moderních demokraciích k tomu dochází tak, že si občané navzájem

udělují status občanů, nadaných stejným oprávněním k výkonu politické moci. Řečeno slovy

Jürgena Habermase je rovnost v demokratickém státě (či soustátí) nastolena důsledným

zespolečenštěním lidí jako „právních osob, které se sdružují … ve společenství svobodných a

rovných občanů“. 18 K tomuto vzájemnému uznání přitom zpravidla nedochází explicitně

v nějakém jednotlivém aktu, ale spíše implicitně v rámci každodenních interakcí ve veřejném

prostoru. 19 Právě proto, že rovnost není nijak přirozeným stavem, musí být podmínky pro ni

nejenom ustaveny, ale též stále znovu udržovány. Dokonce lze říci, že soustavná péče o tyto

podmínky je v demokracii jednou z důležitých náplní politického jednání a promlouvání.

Uznání principu rovnosti v tomto smyslu má závažné důsledky pro povahu forem vlády:

Z principu rovnosti vyplývá, že veškerá organizace politického života má být v zásadě sebe-

organizací. V demokratických společnostech jsou nebo mají být veškeré formy vlády i platné

zákony chápány jako výsledek vzájemné kooperace a interakce mezi sobě rovnými občany.

Výkon vlády není a nemá být dílem nějaké od společnosti oddělené vrchnosti, ale výslednicí

rozmanitých působení ze strany jednotlivých občanů či jejich spolků, sdružení a stran. 20


13 Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, in: H. J. Lieber (vyd.), Politische Theorien von der Antike bis zur

Gegenwart, Wiesbaden 2000, str. 941; Ch. Graf von Krockow, „Die liberale Demokratie“, in: I. Fetscher, H.

Münkler (vyd.), Politikwissenschaft. Begriffe – Analyse – Theorien, Hamburg 1985, str. 432–462, zde 434–436.

14 R. Dahl, O demokracii. Průvodce pro občany, přel. J. Foltýn, Praha 2001, str. 65.

15 Ch. Tilly, Democracy, str. 110–111.

16 Srv. I. Shapiro, Skutečný svět demokratické teorie, přel. J. Koubek, Praha 2012, str. 105–106.

17 Srv. J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990, str. 52.

18 J. Habermas, K ustavení Evropy, přel. A. Bakešová, Praha 2013, str. 60.

19 Srv. J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, str. 52.

20 Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.


Princip vlády většiny: role svobodných voleb


Jestliže Zakaria definuje demokracii primárně jako proces výběru vlád, vlastně se tím přiklání

k procedurální definici demokracie, jakou zastávají například Josef A. Schumpeter 21 nebo

Samuel Huntington. 22 Je však proces výběru vlád a princip vlády většiny skutečně základním

rysem demokracie? Zvláštního významu tzv. „principu vlády většiny“ (majority rule)

v demokratickém společenství si byli vědomi již klasikové liberalismu. Jak zdůrazňoval např.

John Locke, i společenství postavené na rovnosti nutně přijímá řadu rozhodnutí a kvůli

rozmanitosti mínění a rozporům zájmů není možno dosáhnout souhlasu všech. 23 V takovýchto

případech má právě rozhodovat souhlas většiny, který je třeba přijímat jako usnesení celku, a

to i těmi, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Podobně Kurt Lenk zdůrazňuje, že většinový

princip v demokracii představuje jakousi pragmatickou ultima ratio, poslední řešení nutné

k tomu, aby se dospělo k rozhodnutí tam, kde pouhá diskuse nemůže zjednat konsensus. 24

Princip vlády většiny samozřejmě hraje klíčovou roli zejména v zastupitelských

demokraciích, kde se stává principem při výběru vlád ve svobodných volbách. Svobodné

volby, které znamenají „demokratickou soutěž v podmínkách vlády (pravidla) většiny“, tak

zejména v moderních demokraciích tvoří „páteř demokratické odpovědnosti“ 25 a představují

jeden ze základních znaků demokratického systému.


Jakkoli je však princip vlády většiny pro demokracii důležitý, sám odvozuje svou

legitimitu od principu rovnosti. Princip vlády většiny proto musí být důsledně uveden

do souladu s principem rovnosti. To se ukazuje již na samotném faktu, že v demokratickém

hlasování dle principu vlády většiny se zároveň uplatňuje zásada rovnosti hlasu. Pojetí, které

by chtělo demokracii redukovat na svobodné volby a na rozhodování většiny, je značně

zjednodušené a zavádějící. Samy svobodné volby především nedokáží demokratickou

společnost ochránit před tím, co již Alexis de Tocqueville nazýval „tyranií většiny“, a co

chápal jako jednu z největších hrozeb, jíž demokracie ohrožuje a ničí samu sebe. 26 Rozumí se

ovšem, že tyranie – byť „demokraticky“ ustavené většiny – již není demokracií. To jinými

slovy znamená, že absolutizace principu vlády většiny vposled může vést k likvidaci

demokracie. Tomuto zdánlivému paradoxu nám opět umožňuje porozumět právě vztah mezi

principem rovnosti a principem vlády většiny: Protože základním principem demokracie je

princip rovnosti, tak platí, že rozhodnutí dle principu vlády většiny se v demokracii nesmí

nikdy ocitnout v zásadním rozporu s principem rovnosti, nebo dokonce vést k jeho popření.

To se ale právě děje tam, kde je na základě vůle nějaké momentální většiny nějaká

momentální menšina nebo skupina obyvatel omezována ve svých občanských a politických

právech. V takových případech dochází k popření principu rovnosti ve smyslu rovné možnosti

na utváření politické vůle.


To nám naznačuje, že podstata demokratické vlády nespočívá „v absolutní suverenitě

většiny“, jak se domnívá Zakaria, 27 a že pojetí demokracie jako vlády většiny se míjí s vlastní

podstatou demokracie. Suverenita lidu založená na principu rovnosti totiž rozhodně není totéž

co suverenita většiny, která dle libosti válcuje momentální menšinu svých spoluobčanů,

protože takto pojatá suverenita zkrátka popírá základní princip rovnosti. 28 Navíc je třeba říci,


21 Srv. J. A. Schumpeter, Kapitalismus, socialismus a demokracie, Brno 2004, str. 287. Schumpeter pojímá jako

základní definitorní rys demokracie „demokratickou metodu“, která podle něj spočívá právě v tom, že se

jednotlivci ucházejí o přízeň voličů a v konkurenční soutěži o jejich hlasy získávají rozhodovací moc.

22 Srv. S. P. Huntington, Třetí vlna, Brno 2008.

23 Srv. J. Locke, Druhé pojednání o vládě, přel. J. Král, Praha 1992, § 98, str. 87.

24 Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.

25 I. Shapiro, Skutečný svět demokratické teorie, str. 111.

26 Viz A. de Tocqueville, Demokracie v Americe, I, přel. V. Jochman, Praha 1992, str. 190–192.

27 Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 130. Zakaria se zde odvolává na Alexise de Tocquevilla.


že svobodné volby sice patří k hlavním znakům či institutům zastupitelské demokracie, avšak

nejsou nezbytným rysem demokracie jako takové. Např. ve starém Řecku byly politické úřady

převážně obsazovány losem, nikoli na základě voleb. Právě losování zde bylo dokonce

považováno za typický demokratický postup, zatímco volba jako druhý možný způsob

určování úředníků byla vnímána spíše jako postup oligarchický. 29 Volby nabyly svého

zvláštního významu právě až v novověkých a moderních reprezentativních demokraciích.


Pilíře ústavního liberalismu


Význam a funkce svobodných voleb v zastupitelské demokracii přitom spočívá v tom, že

přímý podíl občanů na utváření politické vůle do jisté míry suplován tím, že moc je

vykonávána vybranou skupinou reprezentantů, kteří získávají mandát od občanů právě ve

volbách. V důsledku toho se ovšem určité skupině občanů dostává zvláštních pravomocí a

výsad. Jak upozorňuje Habermas, tím, že je reálný výkon moci svěřen – byť v ideálním

případě jen dočasně – do rukou pouze vybrané skupině občanů, kteří získávají zvláštní

pravomoci, je i demokratická společnost do jisté míry rozvrstvena na vládnoucí a ovládané. A

delegování moci s sebou nese permanentní svod ke koncentraci, kumulaci či uzurpování moci

ze strany jejích nositelů na úkor ostatních. Tam, kde nositelé moci tomuto svodu podléhají,

nedochází k ničemu menšímu než k narušování principu rovnosti a ke zcizování suverenity

lidu. V tomto ohledu nelze souhlasit s hodnocením Zakarii, podle nějž je smyslem demokracie

koncentrace a použití moci. 30 Uzurpování či koncentrování moci je totiž v rozporu se

samotnou podstatou demokratického pojetí suverenity a moci, které právě předpokládá, že

moc nesmí být koncentrována v rukou několika málo jednotlivců či nějaké omezené skupiny,

protože jejími nositeli jsou vposled všichni občané, kteří sami za sebe iniciativně jednají a

vstupují spolu navzájem do interakce. Toho si byli dobře vědomi již staří Řekové, kteří jako

hlavní problém výkonu moci v demokracii neviděli její nedostatečnou efektivitu či

koncentraci, nýbrž naopak takřka nepotlačitelný sklon k uzurpování či zneužití moci ze strany

jejích nositelů. Základní prostředek, který Řekové proti tomuto sklonu užívali, bylo velmi

rychlé střídání či rotování nositelů veřejných úřadů. 31


Rovněž v moderních demokraciích musí být tato setrvalá tendence k porušování původní

rovnosti všech občanů, kterou s sebou nese delegování moci, neustále vyvažována a

vyrovnávána. Za tímto účelem v sobě demokratické systémy mají zabudovány rozmanité

instituce a mechanismy. Jedním z hlavních prostředků, které slouží k vyrovnávání této

tendence k narušování a zcizování původní rovnosti všech občanů ze strany nositelů moci,

jsou přitom právě pilíře ústavního liberalismu, jak o nich hovoří Zakaria. Smyslem těchto

pilířů a od nich odvozených institucí vlastně není nic menšího, než právě zajištění a udržení

podmínek rovnosti, které umožňují, aby lidé mohli spolu navzájem jednat a promlouvat.

V následujícím tyto pilíře jeden po druhém stručně probereme, abychom ukázali, jakým

způsobem garantují podmínky rovnosti, resp. jakým způsobem slouží k vyrovnání neustálé

tendence k jejímu narušování či zcizování.


28 V souladu s tím Ústava ČR sice stanoví, že „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené

svobodným hlasováním“, ale činí tak až v článku 6, a hned vzápětí dodává: „Rozhodování většiny dbá ochrany

menšin“.

29 Srv. J. Bleicken, Athénská demokracie, str. 318–319.

30 Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 125.

31 Srv. J. Bleicken, Athénská demokracie, str. 318.


Dělba moci


Dělba moci znamená, že suverenita, tj. moc vycházející z lidu, se deleguje, distribuuje a větví

do různých „mocí“, jako je moc zákonodárná, výkonná a soudní. 32 Již zmíněný Alexis de

Tocqueville přitom chápal dělbu moci jako jeden z hlavních ochranných prostředků proti

„tyranii většiny“. 33 Dělba moci mezi různá její odvětví, jakými jsou moc zákonodárná,

výkonná a soudní, je totiž právě jedním z hlavních nástrojů sloužících k vyrovnávání tendence

k narušování rovnosti, kterou s sebou nese delegace výkonu moci. Díky ní se vzájemně

vyvažují a kontrolují sami nositelé moci reprezentující její jednotlivé větve či jim

odpovídající instituce, a brání si tak navzájem ve zbytnění či uzurpování moci na úkor jejích

ostatních nositelů. Jak zdůrazňuje Hannah Arendtová, význam dělby moci spočívá v tom, že

moc pouze nelimituje, nýbrž naopak ji generuje a stupňuje. 34 Demokratická forma vlády je

totiž založená na poznání, že politické jednání a výkon politické moci jsou efektivní a vlastně

teprve možné právě tam, kde nevycházejí z jediného centra, které by na ně mělo monopol,

nýbrž z více center, která sama za sebe iniciativně jednají a vstupují spolu navzájem do

interakce. Naopak jakákoli monopolizace či koncentrace moci je viděna jako nebezpečná

proto, že je v rozporu s principem rovnosti a zbavuje možnosti jednat ostatní občany či

politické představitele. Tam, kde si nějaký jedinec či skupina uzurpuje moc na úkor ostatních,

tam sice zbytňuje moc některých, ale politické společenství jako celek se stává méně

schopným účinně politicky jednat, a tedy vlastně bezmocnějším. 35 V tom se jasně ukazuje

význam prvního pilíře ústavního liberalismu, jímž je dělba moci, pro zachování podmínek

rovnosti.


Právní stát


K zajišťování podmínek rovnosti všech, resp. k vyrovnávání tendence k porušování původní

rovnosti dále dochází tím, že všichni občané včetně nositelů moci jsou vázáni pravidly a

zákony a jsou si před nimi rovni. V podmínkách lidské plurality platí, že neexistuje svoboda

ani rovnost bez pravidel a zákonů, které nutí brát ohled jedny na druhé, a tak zajišťuje, aby si

členové společenství vzájemně nezasahovali do sféry své autonomie a svobody. Proto, jak to

formuluje Habermas, se suverenita lidu projevuje rovněž „v demokraticky zobecnitelném

zákonodárství, které zaručuje všem občanům rovné svobody“ a rovná práva. 36 Z uvedených

důvodů k základních pilířům ústavního liberalismu, a tedy i demokracie jako takové, náleží

funkční právní stát. Klíčové přitom je, že v demokracii platí rovnost před zákonem pro

všechny bez rozdílu, a to včetně nositelů moci. Právě posledně zmíněný požadavek, totiž aby

se nositelé moci sami podřizovali právu, ovšem není snadno uskutečnitelný a není nijak

historicky samozřejmý. Nositelé moci totiž mají do jisté míry privilegované postavení mimo

jiné proto, že jsou to oni, kdo rozhoduje o podobě zákonů a zajišťuje jejich vymáhání, a kdo

disponuje prostředky ozbrojené moci. K demokratickému výkonu moci, který má dostát

principu rovnosti, však právě neoddělitelně patří, že sami „držitelé monopolu moci, kteří

zajišťují respekt před zákonem“, jsou podřízeni demokratickému právu. 37


Jak rovněž upozorňuje Habermas, právě v tom spočívá jeden z nejvýznamnějších

civilizujících prvků demokratické vlády, tj. že díky ní dochází k „podřízení arbitrární moci


32 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 73.

33 Viz A. de Tocqueville, Demokracie v Americe, I, str. 192: „Představte si naproti tomu zákonodárný orgán

složený tak, že reprezentuje většinu, aniž je nutně otrokem jejích vášní; výkonnou moc, která má svou vlastní

sílu, a soudní moc nezávislou na obou ostatních mocích; pak budete mít stále ještě demokratickou vládu, ale už

tu skoro nebude šance pro tyranii“.

34 Srv. H. Arendtová, O revoluci, přel. D. Štech, Praha 2011, str. 146.

35 Srv. H. Arendtová, Vita activa neboli O činném životě, přel. V. Němec, Praha 2007, str. 260–264.

36 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 57.

37 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 62.


právu“, tedy k tomu, co sám nazývá „právní civilizování jádra státní moci“. 38 Respektování

pravidel a zákonů na politických představitelích přitom může být vynucováno reprezentanty

jiných mocí či institucí, jež si demokratická společnost za tímto účelem zřizuje, zejména moci

soudní. Jak již bylo řečeno výše, v souladu s principem rovnosti ovšem mají být také zákony

pochopeny jako projev vůle samotných členů politického společenství. Má-li být právo

demokratické, pak musí být „legitimně ustaveno těmi, kdo jsou podrobeni vládě (a v jejich

jménu)“, 39 tj. v souladu s demokratickou procedurou. Proto se také občané podřizují zákonům

nejen z donucení, ale mohou je akceptovat z respektu vůči těmto zákonům samým, který se

zakládá na vědomí, že jsou výrazem společné vůle členů daného politického společenství. 40

To, že platné zákony, jimž jsou podřízeni všichni občané včetně nositelů moci, mají být

v demokratickém státě výrazem jejich vlastní vůle, v podmínkách zastupitelské demokracie

znamená, že zákony nemají být dílem nějaké malé skupiny, tedy ani zákonodárců, ale

výsledkem širší veřejné diskuse a vyjednávání, v níž se dostanou ke slovu relevantní hlasy

občanů, odborníků, příslušných organizací, svazů atd. To vše je součástí oné „demokratické

procedury“. „V logice demokracie spočívá, že zákon, který má platit pro všechny bez rozdílu,

lze hodnotit jako ‚demokratickýʻ teprve tehdy, když se na něm podíleli pokud možno všichni

občané,“ 41 nebo alespoň ti, kteří k němu mají kompetentně co říci. V demokracii je jakékoli

právo legitimováno především tím, že ti, komu ukládá povinnosti, si vposled mohou zároveň

rozumět jako autoři právě toho práva, vůči němuž jsou vázáni poslušností jako jeho

adresáti. 42


Skutečnost, že garance dodržování a případně i vynucování práva je úkolem soudní moci,

přitom ukazuje, jak dělba moci a podřízení všech občanů – včetně nositelů moci –

demokratickým zákonům spolu velmi úzce souvisejí, nakolik je funkcí obojího vyrovnávání a

vyvažování tendencí k nerovnosti, tedy zajištění či restituování původní rovnosti. Na druhé

straně i moc soudní je pouze jednou z mocí, jejíž představitelé mohou mít tendenci

k uzurpování či zneužívání moci stejně jako představitelé ostatních mocí či institucí, jehož

důsledkem je narušování a zcizování původní rovnosti. Proto i ona musí být vyvažována

jinými mocemi a podrobena veřejné kontrole, popř. musí mít nastaveny principy vnitřní

kontroly. Z tohoto důvodu je i soudní moc sama dále strukturována a rozvětvena do celého

systému vzájemně provázaných institucí, které se vzájemně kontrolují a vynucují si

dodržování zákonů a pravidel na sobě navzájem.


Základní a občanská práva a svobody


Dalším pilířem ústavního liberalismu, jehož cílem je zajistit a udržovat podmínky rovnosti,

jsou lidská, resp. základní a občanská (politická) práva. 43 Z úzkého hlediska principu vlády

většiny by se opět mohlo zdát, že tato práva představují pro demokracii omezující faktor. 44

Lidská práva přece stanovují nepřekročitelnou mez pro jakoukoli moc, byť by to byla moc

„demokratické“ většiny. Tím však ve skutečnosti slouží jako další důležitý prostředek

zabraňující „tyranii většiny“. Jak již bylo řečeno, tyranie většiny, která zasahuje do lidských

či občanských práv některých jednotlivců či menšin, vposled narušuje princip universální


38 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 63.

39 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 62.

40 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 61

41 K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.

42 Srv. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie, Frankfurt a. M. 1999, str.

298; K ustavení Evropy, str. 53–54.

43 K rozdílu mezi lidskými, základními a občanskými právy srv. A. Pollman, „Menschenrechte, Grundrechte,

Bürgerrechte“, in: A. Pollman – G. Lohmann (vyd.), Menschenrechte. Ein disziplinäres Handbuch, Stuttgart

2012, str. 129–136.

44 Srv. F. Zakaria, Budoucnost svobody, str. 28.


rovnosti, který je základním principem demokratického systému, protože vposled některým

členům společenství upírá podíl na utváření politické vůle. Proto jsou v demokracii práva

menšin neméně důležitá než princip vlády většiny a nutně stanovují meze pro právo většiny

rozhodovat. Jinak řečeno: princip vlády většiny naráží na své meze tam, kde se dostává do

rozporu s principem rovnosti, který zajišťují lidská, resp. základní a občanská práva.


Ani lidská práva tak nejsou nějakým ornamentem na demokracii, který by bylo možnost

odstranit „bez porušení podstaty látky“. Dokonce lze říci, že lidská práva, přetavená do

podoby ústavně garantovaných základních a občanských (resp. politických) práv, představují

nezbytnou podmínku výkonu suverenity v demokratickém smyslu. To je zcela zřejmé

v případě tzv. politických práv, která náležejí pouze občanům státu. Politická či občanská

práva garantují možnost výkonu veřejné autonomie, tedy politické svobody, díky níž se občan

může podílet na procesech politického rozhodování a jednání. Jinak řečeno, občanská či

politická práva specifikují způsoby, jimiž každý občan může vykonávat svou suverenitu.

Přitom právo volit či být volen je pouze jedním z těchto práv. Články 17-23 naší Listiny

základních práv a svobod, které právě obsahují výčet tzv. politických či občanských práv,

uvádějí kromě volebního práva a práva být volen např. právo petiční, shromažďovací, právo

sdružovat se v občanských sdruženích či politických stranách. Z toho je patrné, že výkon

suverenity v demokratickém pojetí nelze zdaleka redukovat na účast ve volbách.


Zároveň je zřejmé, že uplatnění politických práv není možné, nejsou-li zajištěna základní

práva, 45 jako je právo na život, na svobodný pohyb, právo nebýt mučen, bezdůvodně vězněn,

právo na majetek atd. A z praxe nedemokratických režimů také bohužel až příliš dobře víme,

že výkon politických práv je občanům znemožňován právě tím, že jsou porušována jejich

základní práva. Právě to má na mysli Habermas, když říká, že veřejnou autonomii mohou

občané přiměřeně a účinně užívat pouze tehdy, když požívají dostatečné míry právní jistoty a

nezávislosti na základě soukromé autonomie. 46 Soukromá a veřejná autonomie se vzájemně

předpokládají. Zatímco základní práva střeží nedotknutelnost sféry soukromé autonomie, tj.

před-politických svobod, smyslem občanských práv je zajistit veřejnou autonomii, tj. vlastní

politickou svobodu. Nejenom občanská, ale i základní práva tak představují jednu z klíčových

podmínek možnosti demokratického společenství jako takového. Tato práva totiž umožňují

demokratický proces, neboť poskytují každému občanovi odpovídající rozsah soukromé a

veřejné autonomie, které jsou předpokladem výkonu jeho suverenity. 47


V tomto bodě se ukazuje úzké propojení politického systému demokracie s lidskými právy.

Lidská práva a demokracie se vzájemně podmiňují: tato práva jsou na jedné straně

kodifikována jakožto pozitivní právo v demokratickém procesu a stávají nedílnou součástí

ústav demokratických států, a na druhé straně sama demokratický proces umožňují. 48 Toto

úzké sepětí mezi demokracií a zmíněnými právy je mimochodem patrné již z toho, že

k uznání rovnosti ve smyslu přiznání rovné možnosti účasti na utváření politické vůle

prakticky dochází vlastně stejným aktem, jako k přiznání základních a občanských práv, tj.

tím, že si členové politického společenství vzájemně udělují status občana. 49 Právě udělení

statusu občana, který je nadán občanskými či politickými právy, jež mu garantují jeho

veřejnou autonomii, jednotlivce zmocňuje k podílu na utváření politické vůle daného

společenství. Jak již bylo řečeno, nezbytným předpokladem – byť ne postačující podmínkou –

výkonu veřejné autonomie je ovšem možnost požívat soukromé autonomie, která je

garantována základními právy.


45 Tato práva jsou v naší Listině specifikována v článku 6–16.

46 Srv. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen, str. 298–299.

47 J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 30; J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen, str. 298–302.

48 Srv. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 30.

49 Srv. J. Habermas, K ustavení Evropy, str. 60.


Občanská společnost a veřejný prostor: nezávislá média


K zajištění a udržení podmínek rovnosti a svobody, resp. k vyrovnávání tendence

k porušování původní rovnosti, k němuž mají sklon nositelé moci, dále dochází tím, že

nositelé moci jsou i v době mezi volbami vystaveni a podrobeni neustálé veřejné kontrole a že

občané mají vliv na utváření politické vůle prostřednictvím permanentní veřejné diskuse.

Důsledný výkon suverenity lidu tak v demokratické společnosti předpokládá nejenom

svobodné volby, ale stálou možnost aktivního vlivu občanů na politiku a permanentní

komunikace mezi občany a politickou reprezentací. Ostatně právě za tímto účelem občané

mají garantována specifická politická práva, jako je právo shromažďovací, petiční či právo

sdružovat se ve spolcích a občanských iniciativách. Tato možnost představuje nezbytnou

podmínku legitimizace moci nad rámec pouhé procesní legitimizace prostřednictvím voleb.

Z toho plyne, že nedílnou součástí demokratického společenství je občanská společnost. Z

podstaty pojmu suverenity lidu vyplývá, že občany samými organizovanými v rámci

občanské společnosti vposled může být vynucováno především dodržování zákonů a pravidel,

jimiž jsou vázáni nositelé jakékoli moci, a to zvláště v případě, kdy dochází ke zneužívání

svěřených úřadů a kdy systémy vzájemné kontroly příslušných mocí a institucí selhávají.

Možnost tohoto aktivního vlivu občanů a komunikace mezi občany a nositeli mocí implikuje i

krajní možnost odvolání nositelů mandátu v případě jeho vážného zneužití či jeho výkonu

v rozporu se zájmy občanů. 50


Možnost aktivního vlivu občanů na politiku a permanentní komunikace mezi občany a

nositeli moci přitom předpokládá, že občanská společnost je vnitřně strukturovaná a

organizovaná. Občanská společnost musí být sama v sobě organizovaná právě proto, že

politické jednání má i v podmínkách občanské politické angažovanosti charakter interakce a

izolovaný jedinec sám není schopen účinně politicky jednat, 51 a především sám nic nezmůže

proti nositelům politické moci. Proto se občanská společnost organizuje do občanských

spolků, sdružení či iniciativ. Existence občanské společnosti jako takové ovšem předpokládá

jakýsi základní rámec, v němž se může odvíjet její život, a utvářet se to, co se nazývá

veřejným míněním. Tímto rámcem je veřejný prostor, jak ho chápe novověká a moderní

západní civilizace. Zejména se vznikem zastupitelské demokracie a s ním souvisejícím

oddělením vykonavatelů moci od ostatních občanů veřejný prostor získává specifický význam

a podobu jako vlastní dimenze občanské společnosti. I když v něm může docházet a dochází

také k setkávání a komunikaci mezi politickými představiteli a ostatními občany, je pro tuto

sféru rozhodující, že je nebo má být nezávislá nejenom na privátních ekonomických tlacích,

ale též na nositelích politické moci a případných tlacích z jejich strany.


Charles Taylor veřejnou sféru v tomto smyslu popisuje „jako společný prostor, v němž se

mají členové společnosti setkávat prostřednictvím různých médií …, aby zde diskutovali

záležitosti společného zájmu; a aby tak byli schopni společného myšlení.“ 52 Odehrává se v ní

jakoby jedna velká diskuse, z níž vyrůstá veřejné mínění. Tato debata ovšem je či má být

reflexivní a kritická – tím se zásadně liší od pouhého sumarizování názorů, jak se s ním

setkáváme např. tzv. v průzkumech veřejného mínění. Tento původní význam předpokládá, že

společné mínění, které vychází z veřejné sféry, bude racionální, osvícené a kompetentní,

protože je právě výsledkem vzájemné diskuse. Této debaty se účastní jednotliví občané, kteří

jsou nicméně spojeni ve společném prostoru prostřednictvím různých médií, jako je tradičně

tisk, později audiovizuální a dnes stále více elektronická média. Taylor zdůrazňuje, že veřejný

prostor v novověkém a moderním smyslu představuje specifickou sféru, která překračuje


50 K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, str. 939.

51 Srv. H. Arendtová, Vita activa, str. 244–246.

52 Ch. Taylor, Sekulární věk. Dilemata moderní společnosti, přel. T. Chudý a O. Štěch, Praha 2013, str. 58.


„všechny topické prostory“, 53 přičemž vyzdvihuje zejména dva její rysy: (1) Jedním je již

zmíněná skutečnost, že její identita je nezávislá na reprezentantech politické i ekonomické

moci; (2) druhým je její síla jakožto měřítka legitimity.


Veřejná sféra je „prostorem debat, jenž sám sebe chápe jako existující mimo moc“ v úzce

politickém a stranickém smyslu, byť i nositelé moci do ní vstupují právě proto, aby se

účastnili procesu permanentní komunikace s občany. Veřejné mínění, které se v ní tvoří, má

za to, že by mu političtí představitelé měli naslouchat, ale není samo výkonem moci. Avšak

právě proto „může mít odstup od stranického ducha a být racionální.“ 54 Z tohoto důvodu si

veřejné mínění může nárokovat normativní status vůči nositelům politické moci a pro vládu

může být žádoucí či dokonce závazné, aby se jím řídila. Jinak řečeno: právě nezávislost na

politických představitelích a na ekonomických zájmech, propůjčuje veřejnému mínění onu

sílu měřítka legitimity pro politické představitele. Zde se ukazuje, že občanská společnost a

speciálně veřejná sféra není nějakou skupinou nikým nevolených, a tudíž samozvaných

jedinců, kteří si dovolují mluvit do veřejných záležitostí, ačkoli jim k tomu nikdo nedal

mandát, jak se to snaží podávat někteří politici, nýbrž plní významnou kontrolní a

legitimizační funkci vůči nositelům politické moci. Demokratická vláda totiž není zdaleka

legitimována pouze svým mandátem vzešlým z demokratických voleb, ale je neustále vázána

na – alespoň implicitní – souhlas občanů jako stálou podmínku legitimity. Tento souhlas či

nesouhlas se tvoří a artikuluje právě ve veřejné sféře, a proto je vláda zavázána mínění ve

veřejné sféře naslouchat. 55


Řečeno slovy německého politologa Thomase Meyera, spojení občanské společnosti

s demokracií je natolik bytostné a nerozlučné, že samotný smysl demokracie může být

naplněn teprve tam, kde právě existuje rozmanitá a živoucí občanská společnost. 56 Z ní

vyrůstá složité pletivo občanských spolků, sdružení či iniciativ, které plní nezastupitelnou roli

prostředníka mezi společností a představiteli politické moci. Meyer zároveň upozorňuje, že

odtud se odvozuje i funkce a charakter masmédií, a speciálně veřejnoprávních médií, která v

moderních demokraciích do jisté míry suplují veřejný prostor, jenž je vlastní sférou občanské

společnosti. V souladu s tím je základním úkolem masmédií v demokratickém státě

umožňovat co nejširší účast občanů na veřejné komunikaci. Masmédia mají sloužit jako

prostor pro utváření veřejného mínění, o němž, jak bylo řečeno, se předpokládá, že bude

racionální, osvícené a kompetentní, protože je právě výsledkem vzájemné a kritické diskuse.

Měřítka pro činnost těchto médií tedy musí být stanovována s ohledem na tuto jejich základní

funkci či roli. 57 Proto je nebo má být provoz masmédií, a speciálně veřejnoprávní médií veden

specifickými ideály, jako je vyvážené zpravodajství, věcnost a objektivita, věrnost pravdě atd.

Jako měřítko pro činnost médií v demokracii každopádně nemůže být uplatňováno nějaké

izolované kritérium, jako je zajištění procedury svobodných voleb, nebo dokonce zajištění

většího či menšího prostoru pro prezentaci politických představitelů a jejich názorů. 58 Pro

masmédia, a speciálně pro veřejnoprávní média v demokratické společnosti platí to, co pro

veřejný prostor v novověkém a moderním smyslu, který tato média do jisté míry suplují: Tato

média si musí uchovávat nezávislost na reprezentantech politické i ekonomické moci. Jedině

tak mohou plnit svou kontrolní a legitimizační funkci. Z toho je zřejmé, že ani občanská

společnost, veřejný prostor a nezávislá média nejsou nějakou třešničkou na dortu demokracie,

ale patří k samotné její podstatě, jako jedna z podmínek zachování rovnosti všech občanů a

výkonu suverenity v demokratickém smyslu.


53 Ch. Taylor, Sekulární věk, str. 61.

54 Ch. Taylor, Sekulární věk, str. 65- 66.

55 Ch. Taylor, Sekulární věk., str. 64.

56 Srv. T. Meyer, Mediokratie. Die Kolonisierung der Politik durch die Medien, Frankfurt a. M., str. 16.

57 Srv. T. Meyer, Mediokratie, str. 16.

58 Srv. T. Meyer, Mediokratie, str. 16–17.


Závěr


Z výše řečeného vyplývá, že pilíře ústavního liberalismu jsou neoddělitelně spojeny

s principem rovnosti a pojmem suverenity lidu. Instituce a civilizační vymoženosti, které

Zakaria shrnuje pod pojmem ústavního liberalismu, totiž právě představují základní podmínky

uskutečnění rovnosti a svobody v politické sféře, a tím i možnosti trvalého výkonu

demokratické vlády. Proto demokracii nelze redukovat na volební proces a libovolný výkon

moci ze strany zvolených představitelů, nýbrž demokracie je ve skutečnosti komplexním

politickým systémem, jehož hlavním cílem je zajistit rámec pro politické jednání občanů

založené na principu rovnosti a svobody. Zdánlivým paradoxem demokratického řádu tedy je,

že v zájmu zajištění rovnosti a demokratického výkonu moci předpokládá instituce, které

právě nepodléhají volbám a rozhodnutí momentální většiny. Ačkoli princip vlády většiny

představuje jeden ze základních zdrojů politické legitimity, tam, kde není vyvažován a

korigován pilíři ústavního liberalismu, může vést nejenom k tyranii většiny, ale také může být

zneužit nedemokratickými politiky k tomu, aby upevnili svou moc a znemožnili do budoucna

demokratické procesy a demokratický výkon vlády.


Právě proto lze také demokratičnost či nedemokratičnost politiků dobře testovat na jejich

postojích ke zmíněným pilířům ústavního liberalismu a dalším demokratickým institutům,

které slouží k zajištění a udržení podmínek rovnosti a svobody. Tkví přímo v povaze věci, že

nedemokraticky smýšlející politici všeho druhu mají sklon atakovat, podkopávat či destruovat

zmíněné pilíře ústavního liberalismu, zatímco na jediný legitimní demokratický prostředek

povyšují volby, zvláště pokud dokáží šikovně ovlivňovat či manipulovat veřejné mínění nebo

dokonce samotný proces voleb. Právě tyto pilíře jim totiž překážejí v uzurpování a zneužívání

moci na úkor ostatních, a tím brání v narušování a zcizování rovnosti a suverenity všech

občanů. Nelze se přitom zbavit dojmu, že soustavné a systematické podkopávání a postupné

odstraňování pilířů ústavního liberalismu dnes představuje zcela promyšlenou a cílenou

strategii, kterou sdílejí autoritáři všech zemí sdružení v jakési neformální protidemokratické

internacionále. Paradoxní je, že se tak nezřídka děje za nadšeného souhlasu či podpory

velkých skupin obyvatelstva, jimž je tato rovnost zcizována. Autoritářský populismus kolem

svých destrukčních prací rozptyluje mlhu zástupných témat a více či méně fiktivních hrozeb,

jako jsou např. sudetští Němci, imigranti, „nedemokratická“ či „neomarxistická“ Evropská

unie, „prohnilý“ liberální Západ atd. To byla ostatně vždy osvědčená strategie autoritářských

či totalitních hnutí a jejich vůdců: mobilizovat masy a získávat jejich podporu za pomoci

zástupných témat vzbuzujících emoce a zpravidla též za pomoci uměle vytvořeného obrazu

nepřítele, a na vlně této podpory destruovat a odstraňovat demokratické instituce sloužící

k zajištění podmínek rovnosti a svobody. Ruinami pilířů ústavního liberalismu je každopádně

dlážděna cesta k více či méně autoritářským či despotickým režimům.


V tomto smyslu je třeba nakonec dát za pravdu Angele Merkelové nejenom vůči Viktoru

Orbánovi, který narativ o „neliberální demokracii“ užívá účelově při upevňování vlastní moci

a postupné demontáži demokracie v Maďarsku, ale i vůči Zakariovi, který sice velmi přesně

analyzoval podmínky rovnosti a svobody v demokratickém systému, ale v důsledku svého

zjednodušeného pojmu demokracie zároveň dost jasně neviděl, že se jedná o conditiones sine

qua non demokracie jako takové. Spojení „neliberální demokracie“ se z této perspektivy

ukazuje v nejlepším případě jako eufemismus označující přechodovou fázi či způsob, jak

pomocí formálně demokratických mechanismů a procedur dopět k více či méně

nedemokratické formě vlády. Na osudovém rozcestí mezi tzv. „liberální“ a „neliberální“

demokracií se cesta směrem k údajné neliberální variantě ve skutečnosti ukazuje jako scestí

vedoucí mimo rámec demokratického systému.

38 zobrazení
header.jpg